Zemřel prof. Vladimír Kopecký

Po polovině 20. století do českého výtvarného umění rázně vstoupila generace výjimečně talentovaných, odvážných a cílevědomých tvůrců, kteří začali pracovat se sklem stejně osobitě a jedinečně jako sochař s kamenem nebo malíř s plátnem. Paradoxně v době totalitního temna dokázali tento materiál osvobodit od jeho užitečnosti a povýšit – díky svým uměleckým vizím – na matérii nabízející nepřeberné výtvarné možnosti. A také je začali každý po svém důsledně využívat. Slovo od slova psali nové kapitoly do knihy nejen českého, ale i světového umění.

Umělecký naturel rodáka ze Svojanova na Pardubicku byl výsostně malířský. A ač často výtvarně vyjadřovaný nespoutaně a expresivně, přesto ve své podstatě introvertní, uzavřený sám v sobě, tichý, soustředěný a přemýšlivý. Kopeckého abstraktní malířské kompozice vyvedené na či ve skle, nebo využívající jiného podkladu, často evokují mnohoznačné lyrické básně, jež duši hladí a drásají zároveň. Záleží jen na divákovi, zda se odváží umělce následovat, nebo zůstane stát na místě – zůstává mu právo volby. Také proto se Vladimír Kopecký stal nejen výjimečným výtvarníkem, ale i inspirativním pedagogem, jak dosvědčují desítky jeho úspěšných studentů z pražské UMPRUM. 

Stejně jako estetika „ošklivého skla“, kterou si pro sebe stvořil, byl Kopeckého tvorbě vlastní striktně geometrický přístup. Ať již šlo o skleněné kompozice, obrazy či grafické práce, dokázal na omezené ploše přesvědčivě evokovat nekonečnost prostoru, stav beztíže, vizualizovat ticho a plynutí času, jevy vzbuzující v člověku úzkost, melancholii a touhu. To jsou témata, jež Vladimíra Kopeckého jako výtvarníka zajímala. Nebo spíše fascinovala. Stejně jako nás jeho umělecké vidění světa a nikdy nekončící hledání lidské duše v něm.

Sbohem, pane profesore!